In memoriam
Michel z Tuhánské fary
30.4. 2002 - 30.9. 2009
Michel
byla vlastně můj třetí pejsek, ale pro mě byla vždy ta první. Dostala
jsem jí od rodičů v roce 2002, kdy jsem byla strašně zapálená do
sportovní kynologie a můj tehdá dvouletý foxteriér radši žral než
cvičil.
Abych to vzala úplně od začátku, s kynologií jsem začínala cca v jedenácti letech. To jsem měla jen toho foxíka, kterej o cvičení moc nestál a znáte to, když to nebaví psa, jak to potom může bavit vás, že ? Tak jsem začala cvičit střední kníračku od pana Hofmana Lauru. Laura byla sice už skoro veterán, ale byla úžasná.Vůbec by jste jí nehádali 9let. Byla tak silně zapálená do aportů, že jí bylo úplně jedno, kam a jak pro něj poběží, nebo skočí. V létě jsme s ní dost chodili k vodě, milovala aportování do vody. Trávila jsem s ní všechen volný čas a měla jsem jí strašně ráda. Ale můj pes to nebyl. Jednou, když jsme s Laurou byli závodit (ZVV1) mělo přijít za pochodu lehni a výstřel. Laura se zvedla a utíkala zamnou se schovat. Bála se, měla z toho hrůzu, ikdyž jsme to tak dlouho trénovaly. Nedávala jsem jí to za vinu, ale byla jsem strašně smutná a dokonce jsem i brečela. Njn, první závody a ještě se psem kterej na to stoprocentně měl. Když rodiče viděli, jak do toho jsem opravdu zapálená a viděli mně jak mě to sebralo, rozhodli se mi pořídit konečně pořádného psa.
Samozdřejmě to nemohlo být jiné plemeno, než Německý ovčák. Jak dlouho jsem o něm snila a když už to mělo přijít, nemohla jsem se dočkat. Štěnátko mi sehnal pan Hofman. Bylo ze Zákup od České Lípy.
Táák a přišel den "D" . Jeli jsme pro ní. Brala jsem si jí až na 4 měsících. Neměli jsme hotový kotec tak to muselo všechno počkat. Když jsme tam přijížděli, pamatuju si, že byla sama ve výběhu..tak smutně koukala za tím plotem. Strašně se bála a když jí otec nesl do auta, tak ho celého počůrala. =) Chudinka. Celou cestu domů, jsem s ní jela v kufru, nakonec mi poblinkala mikinu.
Nesnášela vodítko a obojek, když ho jen zahlídla, zdrhala, jako kdyby jí to bůh ví jak ubližovalo, takže jsem s ní chodila bez vodítka. Byla to velká holka :) bez vodítka, jen tak nikdo nechodil, ale nedalo se nic dělat, musela si zvyknou, páč na cvičák, se bez vodítka jít nedalo. Michel ale nebyla žádný máslo a vodítko jí zachvíli nedělalo žádný probléém, ba naopak. Když ho viděla, začala bláznit.. kousala a tahala za něj.. Mooc dobře věděla, že se pujde ven .
S Michel jsme zvládly zkoušku ZM. Projely závody a užili spousty a spousty legrace. Byla to moje holka.
Jen osud nám nepřál. Sousedi si odkoupili kus zahtrady, kde stál Michinky kotec. A na jiné části zahrady, nám ho už dovolit nechtěli. Přemýšlely jsme co a jak uděláme. Kam s ní. Doma akorát trpěla, nebyla zvyklá. Zbyla jedinná volba a to dát jí o ulici dál k babičce a dědovi na zahradu. Postavil se jí tam úplně novej a krásnej kotec. Ale jelikož babička už dva psy měla a nepřipadalo v úvahu je dát vykastrovat. Takže i po poradě s veterinářem, nám doporučil dát jí "vybrat". Michel prošla kastrováním a hojením. Nabrala i ty kila, který jí chyběli. I dokonce začala lépe žrát. Ale pak přišla další rána. Michel začala mít epileptický záchvaty. Nejdřív brala prašky a dostávala injekce. Ale měla to čím dál horší. Vlastně ani nevíme co to pořádně měla, protože se mi jednou ozval chovatel, jestli bych mu jí neprodala zpět, že má v "zemi" nějakou nemoc a že musel dát utratit čuby a chovnou stanici by si přál uzachovat. Michel jsem mu samozdřejmě nedala a nevěnovala jsem tomu pozornost. Takže to klidně mohla mít i rodový.
Michel s touhle nemocí žila ještě půl roku. Snažili jsme se, koukali jsme na to jak se dál jen trápí. Bylo to úmorný :(, záchvaty přicházeli čím dál tím více a častěji. Byli delší a delší a Michinka po nich byla čím dál tím více vyčerpaná a bylo na ní vidět, jak už nemůže.
Pamatuji si to přesně. Ten den, jsme s Pavlem seděli v kině. Volala babička at přijedem, že Michina měla asi 5 záchvatů za sebou a že se mám rozhodnout. Přijeli jsme, jen co jsem jí viděla, jak se potácí po zahradě. Do všeho naráží. Řekla jsem si, že už to musí přestat!!!! Ale jak máte dát pryč někoho, kdo vám stál po boku celých krásných 7let ????
... .... na to, jak se semnou rozloučila, nikdy nezapomenu. Za celých 6 měsíců mě neolízla. Nedávala na jevo city.. ale v ten den.. v tu hodinu a těch pár minut na dece....
Vím, že si to věděla holčičko moje. A věř, že na tebe nikdy nezapomenu..jsi v mém srdíčku navždy .. Miluju tě .. A vím, že tam na mě někde počkáš a dostanu od tebe na uvítanou tak krásnou pusu, jako když jsme se loučili. Věřím že už ti je někde mnohem líp jak tady. A těším se, až se znovu shledáme.
Seš moje holka moje Špagetka !!
Abych to vzala úplně od začátku, s kynologií jsem začínala cca v jedenácti letech. To jsem měla jen toho foxíka, kterej o cvičení moc nestál a znáte to, když to nebaví psa, jak to potom může bavit vás, že ? Tak jsem začala cvičit střední kníračku od pana Hofmana Lauru. Laura byla sice už skoro veterán, ale byla úžasná.Vůbec by jste jí nehádali 9let. Byla tak silně zapálená do aportů, že jí bylo úplně jedno, kam a jak pro něj poběží, nebo skočí. V létě jsme s ní dost chodili k vodě, milovala aportování do vody. Trávila jsem s ní všechen volný čas a měla jsem jí strašně ráda. Ale můj pes to nebyl. Jednou, když jsme s Laurou byli závodit (ZVV1) mělo přijít za pochodu lehni a výstřel. Laura se zvedla a utíkala zamnou se schovat. Bála se, měla z toho hrůzu, ikdyž jsme to tak dlouho trénovaly. Nedávala jsem jí to za vinu, ale byla jsem strašně smutná a dokonce jsem i brečela. Njn, první závody a ještě se psem kterej na to stoprocentně měl. Když rodiče viděli, jak do toho jsem opravdu zapálená a viděli mně jak mě to sebralo, rozhodli se mi pořídit konečně pořádného psa.
Samozdřejmě to nemohlo být jiné plemeno, než Německý ovčák. Jak dlouho jsem o něm snila a když už to mělo přijít, nemohla jsem se dočkat. Štěnátko mi sehnal pan Hofman. Bylo ze Zákup od České Lípy.
Táák a přišel den "D" . Jeli jsme pro ní. Brala jsem si jí až na 4 měsících. Neměli jsme hotový kotec tak to muselo všechno počkat. Když jsme tam přijížděli, pamatuju si, že byla sama ve výběhu..tak smutně koukala za tím plotem. Strašně se bála a když jí otec nesl do auta, tak ho celého počůrala. =) Chudinka. Celou cestu domů, jsem s ní jela v kufru, nakonec mi poblinkala mikinu.
Nesnášela vodítko a obojek, když ho jen zahlídla, zdrhala, jako kdyby jí to bůh ví jak ubližovalo, takže jsem s ní chodila bez vodítka. Byla to velká holka :) bez vodítka, jen tak nikdo nechodil, ale nedalo se nic dělat, musela si zvyknou, páč na cvičák, se bez vodítka jít nedalo. Michel ale nebyla žádný máslo a vodítko jí zachvíli nedělalo žádný probléém, ba naopak. Když ho viděla, začala bláznit.. kousala a tahala za něj.. Mooc dobře věděla, že se pujde ven .
S Michel jsme zvládly zkoušku ZM. Projely závody a užili spousty a spousty legrace. Byla to moje holka.
Jen osud nám nepřál. Sousedi si odkoupili kus zahtrady, kde stál Michinky kotec. A na jiné části zahrady, nám ho už dovolit nechtěli. Přemýšlely jsme co a jak uděláme. Kam s ní. Doma akorát trpěla, nebyla zvyklá. Zbyla jedinná volba a to dát jí o ulici dál k babičce a dědovi na zahradu. Postavil se jí tam úplně novej a krásnej kotec. Ale jelikož babička už dva psy měla a nepřipadalo v úvahu je dát vykastrovat. Takže i po poradě s veterinářem, nám doporučil dát jí "vybrat". Michel prošla kastrováním a hojením. Nabrala i ty kila, který jí chyběli. I dokonce začala lépe žrát. Ale pak přišla další rána. Michel začala mít epileptický záchvaty. Nejdřív brala prašky a dostávala injekce. Ale měla to čím dál horší. Vlastně ani nevíme co to pořádně měla, protože se mi jednou ozval chovatel, jestli bych mu jí neprodala zpět, že má v "zemi" nějakou nemoc a že musel dát utratit čuby a chovnou stanici by si přál uzachovat. Michel jsem mu samozdřejmě nedala a nevěnovala jsem tomu pozornost. Takže to klidně mohla mít i rodový.
Michel s touhle nemocí žila ještě půl roku. Snažili jsme se, koukali jsme na to jak se dál jen trápí. Bylo to úmorný :(, záchvaty přicházeli čím dál tím více a častěji. Byli delší a delší a Michinka po nich byla čím dál tím více vyčerpaná a bylo na ní vidět, jak už nemůže.
Pamatuji si to přesně. Ten den, jsme s Pavlem seděli v kině. Volala babička at přijedem, že Michina měla asi 5 záchvatů za sebou a že se mám rozhodnout. Přijeli jsme, jen co jsem jí viděla, jak se potácí po zahradě. Do všeho naráží. Řekla jsem si, že už to musí přestat!!!! Ale jak máte dát pryč někoho, kdo vám stál po boku celých krásných 7let ????
... .... na to, jak se semnou rozloučila, nikdy nezapomenu. Za celých 6 měsíců mě neolízla. Nedávala na jevo city.. ale v ten den.. v tu hodinu a těch pár minut na dece....
Vím, že si to věděla holčičko moje. A věř, že na tebe nikdy nezapomenu..jsi v mém srdíčku navždy .. Miluju tě .. A vím, že tam na mě někde počkáš a dostanu od tebe na uvítanou tak krásnou pusu, jako když jsme se loučili. Věřím že už ti je někde mnohem líp jak tady. A těším se, až se znovu shledáme.
Seš moje holka moje Špagetka !!